Jsem jen děvka.

Napsal Sexy.Lucca.quicksnake.cz (») 1. 8. 2014 v kategorii VÁŠ SEXY ŽIVOT, přečteno: 2390×

Chtěla jsem jen lásku a teď si přijdu s prominutím jak ta děvka, přitom nelituji žádného okamžiku ani krásné chvíle, které jsem v náruči jiného prožila. Říkám tomu osud! V mém životě jsem si zkusila život z obou stran. Milující manželka, matka a napříč tomu žena, která touží po dotycích od někoho jiného. Často se sama sebe ptám "Proč?"

Vybíráme si partnery s kterými si slibujeme před oltářem věrnost, lásku, úctu... "V nemoci i ve zdraví" Před bohem a svědky stvrzujeme v tento posvátný den, že spolu zůstaneme tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí. Přitom v životě dokáži nastat chvíle, kdy si tu smrt přejete a pohlížíte na tuto variantu jako na vysvobození z pekla v němž žijete. (Jelikož Vás bohužel nenapadá jiné ulehčující východisko) Říkám si, nejspíš se to muselo stát a stalo, díky tomu, se ve mě probudilo mé druhé JÁ a já se neohlížela, zařekla jsem se, že už se nebudu ohlížet na nic. Buď anebo! Podvedla jsem svého manžela v myšlenkách sto tisíckrát... 

Mísilo se to ve mě. Chtěla jsem a pořád si opakovala "Já nemůžu" Já nesmím a omlouvala si vše tím, že dnes je nevěrný každý třetí, bez ohledu na to jestli je to chlap anebo žena. Proč muži mohou a ženy ne? Dostala jsem chuť oplácet v životě stejnou mincí. Můžou oni? Pročpak bych nemohla já? A řekla si "Buď sobecká, nemají to sobci jednodušší?" Žijeme jen jednou a já si strašně přála ve svém životě všechno změnit a udělat jinak, akorát prstýnek na ruce mě dlouhé roky držel v roli věrné manželky, přitom s odstupem času, bych to přehodnotila a nazvala se spíše "Zoufalou a nevěrnou ženou"  

Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Lidé mohou pohlížet na nevěru všelijak, všichni soudí, přičemž právo soudit druhé a každého z nás má podle mého názoru pouze bůh. Věřím v boha a věřím ve věci mezi nebem a zemí, přikláním se ve svém životě k tomu, že vše se děje za pomoci síly boží, nazývám to a omlouvám osudem. Přitom si osud tvoříme sami. Nadarmo se neříká, jaké si to uděláš takové to máš avšak, já si to v životě představovala mnohokrát jinak. Vysnila jsem si pohádku a měla vzato, že budu žít šťastně až nadosmrti, ale ono to v životě funguje jinak než si vysníme a naplánujeme. 

S milujícího muže se stal flegmatický, bezohledný a sobecký člověk. Chvílemi jsem si přišla, že žiji vlastně s někým, koho vůbec neznám, jak s cizím člověkem. Kde je ten chlap, kterého jsem před lety milovala? Všechna láska a radost ze společného bytí, vystřídaly slzy a pláč.. Absolutní zoufalství a beznaděj. Jsou tu ty děti a jako matka jsem cítila totální selhání v této roli, jelikož jsem pro své děti nedokázala najít tátu, kterého by si zasloužili. Tátu, který by pro děti dýchal a motivoval je. Jak z dětí mohou vyrůst sebevědomí lidé? Z čeho, nebo spíš z koho si mají vzít mé děti vzor, když jejich otec není schopný ani špetku projevu lásky, pochopení, chvály a podpory? Nepoznávala jsem ho a po nocích plakala do polštáře. Děti byli plánované a chtěné, avšak karta se brzy obrátila a už nic nebylo jako dřív a jako nikdy.

Kolikrát jsem si přála vrátit čas a udělat ve svém životě krok zpět a zkusit to znova, jinak a lépe, ale copak to šlo? Strpěla jsem lecco a jednou se rozhodla vzdorovat osudu. Vzala jsem si do hlavy, že najdu pro své děti lepšího tátu. Šla za tím a neohlížela se už na nic. Objevil se jeden, hned na to ho střídal druhý, pak třetí... pomalu ale jistě, jsem si přišla jako ta coura. Ta touha a chtíč, po něčem víc nešla zastavit. Vytvořila jsem si jako by dvojí identitu. Ubrala trochu věk, protože na svůj věk nevypadám. Změnila jméno a zkusila žít jako nový člověk s úmyslem jasným.

Hledala a zjišťovala, že chlapům jde pouze o sex. Dokáži slíbit cokoli jen, aby získali co chtějí, častokrát jsem si říkala, proč to děláš? Stejně jsou všichni stejní a docházela k úvaze, že je mi můj manžel souzený a lepšího stejně nikdy nenajdu. Snažila se zapomenout na všechno zlé a pak stačilo zase tak málo, a já hledala ve dne v noci nového. Nazývala jsem je kamarády a dělalo mi dobře, slyšet něco pěkného.  Když od manžela jsem stejně jen slýchávala "Dělej ze sebou něco!" "Nemůžeš si vzít něco lepšího?" Věčně mě jen urážel a ponižoval. Přitom díky všem těm chlapům s kterými jsem se sešla, jsem si začala vážit znovu sama sebe. Nelíbím se tomu mému? Nejsem mu vhod? Jiným se líbím, nekřičí po mě, nesnaží se mě předělat. Jsou prostě jiní, tak jiní a já měla sebevědomí za ty roky sražené až na dno, a pomalu se z toho dna zvedala. Když začal můj muž po mě znova křičet, už to se mnou nic nedělalo. Žádné slzičky. Vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Nemám míry 90-60-90 ale přesto silnější postavy nejsem. Oblékám velikost 38 a můj manžel by měl rád ze mě tu, kterou jsem byla, než jsem mu porodila dvě děti.

Tak strašně jsme se odcizili, tak moc se mi za ty roky znechutil jako člověk a muž. Tak hodně ublížil a věřte, že ne jen ranou. Dny, kdy jsem si přála raději zemřít a nebýt těch dětí, já ten život ukončím. V podstatě jen ty děti mě drželi při životě a dávali mi naději, sílu a já musela v sobě potlačit všechny ty negativní myšlenky na to, že to skončím, protože co by s nimi bylo? Přála jsem si zažít něco, co jsem s mým mužem zažila naposled před deseti lety. Tolik mi chybělo objetí. Tolik naprosto běžných věcí jsem ve svém životě postrádala. Skromná přání a znova zažít ten pocit "Miluji" upínala jsem se na chlapy, kteří měli doma své jisté a věřila v něco víc. Věřila planým slibům. Chtěla věřit! Avšak, tak naivní jsem byla. Pokušení lákalo, čím dál více. S každým to bylo jiné, tak vzrušující... opět něco nového a nepoznaného. Že jsem tehdy poprvé v životě zalitovala, že jsem si pořídila děti, rodinu, která stejně neklape. Přišlo mi, že všichni kolem mě si užívají a já chtěla taky. Řada mých kamarádek chodila běžně za peníze, alespoň mi to tvrdila s vážnou tváří a já to chtěla zkusit taky už pro ten pocit, dostat za něco takového zaplaceno. Za kus obyčejné něhy a okamžiky, kdy jsem se cítila lépe? Naprosto mě to uchvátilo, zasypaná žádostmi, denně nabídky a já si vybírala, a jednou to za peníze opravdu zkusila. Vůbec jsem se poté nedivila mým kamarádkám, že si toto pochvalují. Kdo by ne? Pro trochu rozkoše a za chvílí trapného hekání dostat to, co v práci dostanu v průměru za týden oddělané práce?  Sice vím je to trochu cynické, ale já taková chtěla být. Nemít děti, vydala bych se zcela jistě touto cestou.

Avšak ty děti tu byli a já měla pořád v hlavě, potřebujeme nového tatínka. Kolikrát za mnou přišel můj pětiletý syn a prosil mě "Mami, kdy už nám přivedeš nového taťku? ...já tady toho nechci" Jenže já taky nechtěla s kde kým spát, když jsem věděla, jak to s těmi chlapy co hledají je. A nejhorší zjištění na tom vždy bylo, když jsem s někým spala déle, propadla jsem tomu, čekala i něco více, začínala mít ráda a přišlo opět zklamání. Zas to nevyšlo! Přesto jsem to nevzdávala. Můj manžel mě nemiloval, bral mě jako součást bytu. Věc, která funguje automaticky. Kolikrát jsem si s ním přišla jako daleko větší coura, už jen proto, že jdu za bydlení a jídlo. Nechtěla jsem takhle žít, nechtěla. Doma se snažila fungovat tak, aby nikdy neměl podezření. Chodila do práce, z práce... obstarávala domácnost a věnovala se dětem a po nocích, kdy spali, jim hledala tatínka, avšak ne vždy. Protože byly i dny, kdy jsem to jen chtěla, potřebovala a domluvila se jen tak... čistě na sex. Ne za peníze, ale už jen pro ten pocit, aby mi to někdo udělal a mě bylo zas chvíli fajn. Je to ubohé? Opovrženíhodné?

Myslete si o mě co chcete, ničeho nelituji, udělala bych to znova. Devítky byly vždycky mé šťastné a osudové čísla, když jsem se domluvila s devátým, na svou touhu po lepším zítřku jsem dojela na plné čáře. Milovala jsem toho kluka jak nikdy nikoho jiného předním a po devíti měsících přišla do jiného stavu. Mohlo by mnohé napadnout, nakonec jí to vyšlo, avšak není tomu tak.

Nemám to dítě, nemám ani nového tatínka pro mé děti, ani muže, o kterého se můžu opřít a milovat ho. Všechno je jinak než jsem si představovala. Říkáte si, že je to příběh jako každý jiný? Milionkrát opakovaný, tisíckrát řečený. Když jsem si kdysi dávno četla příběhy žen, co prožily podobný osud, pamatuji si dobře, jak jsem se tehdy hlásala výroky "Toto se nemůže stát mě" v duchu se usmívala s tím, že mě se to nikdy nestane, protože mám vedle sebe skvělého muže. V domnění, že je to ten pravý, ale dokud člověk neprožije na vlastní kůži to co já... jen se v duchu usmívá a raduje z toho co má. Život je nevyzpytatelný. Bere i dává, karty se obrací a nikdy neříkej nikdy, protože se velice rychle můžeš ocitnout tam, kde si nečekala, že můžeš jednou skončit. Říkáš si "Jsou tak hloupé a naivní, chudinky..." a pak ti úsměv zhořkne na rtech a řekneš si "Ta osoba v nadpisu jsem já?"

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
erekčič z IP 37.48.44.*** | 4.4.2016 09:18
Tohle bych nazval cetou osudu,pěkně napsané smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a čtyři